Začátkem března oznámili přední český expert na umělou inteligenci Tomáš Mikolov a podnikatel Jaroslav Beck, že zakládají nový startup BottleCap AI. O pár týdnů později Mikolov zveřejnil, že odchází z ČVUT. Důvod? Nedokázal pro svůj tým získat potřebné financování přes granty. „Nemám zapotřebí, aby mě v Praze šikanovali úředníci z ministerstva,“ říká Mikolov v rozhovoru pro CzechCrunch, ve kterém zároveň otevřeně kritizuje způsob, jakým v Česku funguje systém rozdělování peněz pro vědu.

Dvaačtyřicetiletý Mikolov je jedním z nejcitovanějších vědců světa v oblastech, jako je zpracování přirozeného jazyka, strojové učení a umělá inteligence. Má za sebou pozoruhodnou kariéru ve světě AI: rodák ze Šumperka je odborníkem na jazykové modely a během práce v Silicon Valley přispěl mimo jiné ke zlepšení překladače od Googlu. Pracoval i pro Facebook nebo Microsoft.

„Ukázalo se, že jsem byl příliš velký optimista,“ říká teď o svých původních plánech vrátit se do české vědy a o následné srážce s realitou. Akademickému výzkumu se v Česku věnovat už nebude a je prý opatrný i ohledně své nové mise – startupu BottleCap AI.

„Rád bych věřil, že uspějeme, ale teď máme kouli na noze. Evropa vlastní technologický sektor v podstatě nemá, zahraniční korporace mají na našem trhu lepší postavení než domácí firmy. Utíkají nám tak obrovské peníze a odchází talent. Chybí tu systematická podpora lokálních firem,“ říká a doufá, že se to zlepší, protože podle něj všechny velké a úspěšné AI firmy současnosti vyrostly s jasnou a cílenou státní podporou. Ať už jde o firmy v Americe, Číně nebo třeba Francii.

Proč jste se původně rozhodl profesně vrátit do Česka?
Vracel jsem se postupně. Už v roce 2019 jsem tu měl několik studentů, neoficiálně. A pak v roce 2020 jsem začal oficiálně pracovat na ČVUT. Kolegové mě přemlouvali, ať se vrátím natrvalo, že to bude skvělé. V té době politici po celé Evropě řešili, jaký máme handicap v oblasti AI oproti Americe a že se do tohoto odvětví začne výrazně investovat. Dávalo mi smysl vytvořit protiváhu velkým americkým firmám a dát šanci místním mladým talentovaným lidem dělat na velmi zajímavých projektech, které mohou udělat díru do světa.

Co si o tom mysleli vaši budoucí kolegové na ČVUT?
Říkali mi, ať se určitě vrátím, že s mým životopisem dostanu každý grant, o který si požádám. Upřímně – lidé z týmů v Googlu nebo Metě, kde jsem působil, by se nejspíš na nějaké ČVUT zpátky do Prahy nevraceli. Ale já jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé. Měl bych větší autonomii, mohl bych dělat věci sám za sebe a se studenty třeba rozjet vlastní startup. Říkal jsem si, že by se mi v Česku mohlo podařit to, co se mi nepodařilo v Americe – dostat víc peněz do našeho regionu a do oblasti umělé inteligence.

Dnes nám odchází řada talentovaných lidí, protože v Česku nemají uplatnění. Americké firmy se ale nikdy moc neměly k tomu, aby u nás investovaly větší peníze. Není u nás žádné velké firemní výzkumné AI centrum na světové úrovni. A tím pádem ani peníze a pracovní příležitosti. Pokud bych tu vytvořil vědecký tým se světovými výsledky, tak bych to mohl změnit. Ve světě je docela běžné, že úspěšní vědci přestoupí na univerzitu, vybudují vědecký tým, založí startup a ten pak prodají nějaké globální firmě, která kolem toho původního týmu vytvoří výzkumné centrum.

Máte k tomu nějaký konkrétní příklad?
Můžete to vidět třeba v Kanadě – Vector Institute v Torontu, MILA v Montrealu, v Británii je Deepmind, ve Francii Facebook, ve Švýcarsku je zase Google a tak dále. Vzniká tam spousta pracovních míst, tečou tam velké investice. K nám ale ne, a to tu přitom máme řadu šikovných lidí, kteří mají reálné výsledky.

Pokoušel jste se přesvědčovat management těch firem, aby změnil přístup?
Ano, zkoušel jsem to jak v Googlu, tak ve Facebooku. Ale bylo vidět, že na nás koukají trochu skrz prsty. Východní Evropě moc nevěří. Já jsem si ale říkal, že to tady nemůže být tak špatné a že bude určitě jednodušší otevřít v Česku výzkumné centrum, pokud tu už bude existující tým pracující v oblasti, která je pro velké firmy zásadní. Což zrovna můj obor – jazykové modely – v posledních letech je.

Tak vznikla moje vize: vrátit se, vytvořit vědeckou skupinu, případně startup, a tím usnadnit spolupráci s velkými firmami. Do Česka by se tím dostaly finance a využil by se místní talent. V Česku jsou tisíce schopných lidí, kteří čekají na pořádnou příležitost. Pokud by se ten záměr podařil, bylo by to dobré pro ně, pro Česko i pro ty zahraniční firmy.

Jenže to nakonec tak úplně nevyšlo…
Ukázalo se, že jsem byl příliš velký optimista. V roce 2020 jsem podal první žádosti o granty a nedostal jsem žádný. Uvedený důvod tehdy byl, že ještě pracuji ve Facebooku, a i kdybych grant získal, tak se prý určitě nevrátím.

Celkově jsem z toho neměl dobrý pocit. U evropských grantů se ukázalo, že naprostá většina míří na západní univerzity. A půlka se rozdělovala podle genderových kvót. U těch českých zase na technické směry šel jen malý zlomek celkového rozpočtu. Před pěti lety grant v mé kategorii dostali fyzici, za informatiku nikdo. Když jsem o tom mluvil se zkušenějšími kolegy, řekli mi: Aha, no jo, asi v hodnotícím panelu seděl nějaký fyzik, tak to dali fyzikům. To se prostě stává. Zkus to znovu.

Dal jste na jejich radu?
Ano, zkoušel jsem to znovu. Několikrát. Nic z toho nevyšlo. Tu žádost, kterou mi kvůli Facebooku zamítli, jsem podal o pár let později znovu a postoupil jsem do druhého kola. Ale v něm jsem neuspěl, protože se jednomu z devíti hodnotitelů nelíbil název projektu a dal mi minimální počet bodů. Myslím, že by bylo dobré, kdyby tyto procesy byly transparentnější, aby bylo jasné, kdo, co a jak hodnotí.

Na základě toho, že jsem se v hodnocení evropských grantů pro základní výzkum (v rámci Evropské výzkumné rady, ERC – pozn. red.) dostal do druhého kola, jsem měl automaticky dostat jejich českou verzi. Nicméně úředníci z ministerstva školství se rozhodli, že vytvoří vlastní hodnocení. To mělo znovu posuzovat kvalitu projektu a dále osobu předkladatele grantu.

V tomto hodnocení jsem skončil tuším desátý z deseti nebo jedenácti projektů, takže vlastně poslední. Přitom jsem v Česku s docela velkým náskokem nejcitovanější vědec, dělám v oblasti AI, jejíž popularitě jsem svou prací výrazně přispěl. Mám zkušenosti ze světa, kde jsem pracoval ve špičkových týmech přímo s lidmi, kteří později založili OpenAI, nebo taky s vědcem, který loni dostal Nobelovu cenu. Do Facebooku mě přetahoval osobně Mark Zuckerberg, plat jsem měl v milionech dolarů ročně – a v Česku opakovaně končím v hodnocení poslední?

Kdy jste se rozhodl, že už stačilo?
Loni v létě jsem se dozvěděl o hodnocení evropských grantů pro základní výzkum. Ministerstvo školství mi stanovilo pokud vím nejhorší podmínky za celou dobu existence tohoto programu – požadovali, abych projekt ze 40 procent platil sám, nebo si ty peníze někde sehnal. Takzvané kofinancování. Toto mi sdělili během letních prázdnin s tím, že jsem měl asi týden na to, abych ty peníze sehnal.

Vladimír Mařík, vědecký ředitel CIIRC (Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky při ČVUT – pozn. red.), se nabídl, že se pokusí situaci vyřešit. Měl v plánu oslovit přímo premiéra Petra Fialu a ministra školství Mikuláše Beka, aby se na to rozhodnutí podívali. Přinejhorším byla varianta, že by došlo ke snížení grantu na 60 procent původní částky a ministerstvo by po mně přestalo vyžadovat kofinancování. Ze strany politiků nicméně k žádné nápravě nedošlo. Situaci se následně pokusil vyřešit rektor ČVUT, který napsal o nelegitimním požadavku na kofinancování přímo ministru Bekovi. Po delší době jsme dostali odpověď, která se požadavku na kofinancování úplně vyhnula. Naopak pan Bek trval na hodnocení mého projektu minimálním počtem bodů a uváděl i argumenty, kterými to chtěl zdůvodnit.

Co to bylo konkrétně za důvody?
Bylo mi tam vyčteno, že jsem svévolně změnil dobu řešení projektu z pěti let na dva roky. Nicméně toto je nesmysl, protože projekty hodnocené „B“ v ERC podle evropských pravidel naopak musí být takto zkrácené na dva roky. Prý také bylo zjištěno, že jsem výrazně změnil řešitelský tým oproti původní žádosti. To je ale také nesmysl. Řešitelský tým jsem nikdy neměl, protože jsem ani nedostal příležitost ho vytvořit.

Ale bylo toho víc. Následně mi bylo vyčítáno, že jsem snížil vlastní úvazek na projektu z 0,7 na 0,6. To je sice pravda, ale stěží to může být považováno za významnou změnu. A důvod? Klidně bych na projektu dělal zadarmo, chtěl jsem hlavně sehnat peníze na studenty a vědce, abych konečně, i když s velkým zpožděním, mohl vytvořit svůj tým. A poslední argument ministerstva školství už jen dokresluje absurditu a naprostou neznalost poměrů – bylo mi vyčteno, že 78 procent rozpočtu plánuji utratit za platy lidí. Snad nemusím vysvětlovat, že v dnešní době jsou lidé pracující v oblasti AI velmi žádaní, a když je chcete udržet, tak je prostě musíte zaplatit.

To byl tedy ten hlavní důvod, proč jste se rozhodl na ČVUT skončit?
Ano. Očekávalo se ode mě, že budu obcházet firmy, shánět peníze na kofinancování, vyplňovat všemožné formuláře, časové plány, psát průběžné zprávy a vymýšlet, jak přeskupovat části grantů. Na rovinu – tohle je pro mě podřadná práce. Nechci působit namyšleně, ale s tím, co už jsem ve světě dokázal, nemám zapotřebí, aby mě v Praze šikanovali úředníci z ministerstva školství.

Pozoruhodné je i to, že ještě loni v listopadu jsem s jedním kolegou z National University of Singapore podal žádost o grant ve výši tří milionů dolarů (asi 68 milionů korun – pozn. red.). To je výrazně více než všechny české a evropské granty, které jsem se před tím pokoušel pro svou skupinu získat. Žádost byla poměrně jednoduchá, zabrala jen pár hodin práce. A hned na první pokus jsme ho získali.

U koho jste o ten grant žádal?
Je to singapurský grant, který má přitáhnout špičkové zahraniční vědce. Má skvělé podmínky. Zmiňuji to kvůli kontrastu, protože poté, co jsem odešel z univerzity, se začaly šířit fámy, že asi neumím psát grantové žádosti. Myslím, že by se u nás i řada vědců měla zamyslet – je cílem vědy byrokracie a sepisování plánů, kolik kdo bude mít publikací za pět let v kterém časopise? Je získání grantu vědecký úspěch? Ještě jsem neslyšel o nikom, kdo by dostal Nobelovu cenu za získání grantu.

Já naopak beru granty jako půjčku od společnosti – dostanete peníze, ale pak musíte ukázat nějaké konkrétní výsledky. Samozřejmě, že se každý projekt nepodaří. Ale když vedle sebe dáte životopisy dvou vědců, z nichž jeden dostal na grantech stovky milionů, a vedle máte vědce, který žádný grant nedostal, ale výsledky má objektivně o dva řády lepší, opravdu je na místě přehlíživé zdůvodnění „asi neumí psát granty“? Nebo bychom se spíš jako společnost měli zamyslet nad reformou systému?

Po odchodu z ČVUT jste prý dostal nabídku na spolupráci od ministra pro vědu Marka Ženíška…
To bylo takové zvláštní. V prosinci jsem se na něj obrátil s žádostí o pomoc s českým grantem. Neodpověděl. Ozval se až ve chvíli, kdy vznikla tahle mediální kauza a novináři si všimli, že jsem odešel z univerzity.

Pozval mě na kafe a nabídl, že bych mu mohl dělat poradce pro oblast AI. Ale hned dodal, že za chvíli začínají prázdniny a po prázdninách se už stejně nic nestihne, protože budou volby. Řekl jsem tehdy, že oficiálního poradce dělat nebudu hlavně proto, že teď pracuji na novém startupu a nemám na to čas. Ale zároveň jsem mu slíbil, že když bude třeba, můžu s otázkami ohledně vědy v Česku a AI poradit.

Takže se vracíte do soukromého sektoru. Možná to bude i lepší – s většími příležitostmi a flexibilitou?
Uvidíme, snad to teď už bude dávat větší smysl. Před pár lety jsem v Singapuru potkal bývalého spolužáka z Univerzity Johnse Hopkinse, kde jsem byl kdysi na stáži. Číňan, který se po získání zkušeností v Googlu vrátil do Číny, založil AI firmu a dostal na ni na naše poměry velkou státní podporu ve stovkách milionů dolarů. Dostal šanci něco velkého rozjet, tak jako spousta dalších talentovaných lidí v Číně.

To, že Spojené státy vnímají jako svého hlavního konkurenta v oblasti umělé inteligence Čínu, není samo sebou. Rád bych věřil, že i Evropa a Česko se proberou a začnou bojovat o svoji budoucnost. Pokud ztrácíme roky konkurenceschopnost a nejsme schopni vytvářet nové špičkové technologie, možná bychom si měli vzít příklad ze zemí, kde to funguje.