Jaké to je, když běžíte z Prahy do Neapole? Když bez přestávky oběhnete celou republiku? Anebo si rovnou dáte půlmaraton na Antarktidě? Kdo ví. Co ale na tom, když si takovou trasu můžete v mžiku vymyslet, nahrát ji do běžecké aplikace a chlubit se s ní? Falešné běhání je nový a velmi kuriózní hit. A výrazně tomu napomohl dosud nepříliš známý šestadvacetiletý vývojář Arthur Bouffard, který vymyslel primitivní pomůcku, jak být ještě lepším běžcem na pár kliknutí.

Jestli běháte (nebo jezdíte na kole), určitě znáte aplikaci Strava, přes kterou si miliony lidí po celém světě měří své sportovní aktivity a sdílí je s ostatními. V podstatě je to taková sociální síť, akorát místo líbivých fotek a sjíždění návykových videí sledujete běžecké trasy vašich kamarádů nebo idolů. Jenže onen sociální aspekt ve Stravě může být právě kamenem úrazu.

Ze Stravy se totiž stala i jakási seznamka, jak pro CzechCrunch letos v lednu zmínila Markéta Šetinová, zakladatelka Institutu Moderní láska, která se zaměřila na trend seznamovacích aplikací mezi mladými. Ti už nutně nechtějí hledat nového partnera na klasických portálech jako Tinder, Bumble nebo Badoo, ale naopak zkouší štěstí v malých, v principu nerelevantních službách.

Pokud se tedy ze Stravy u mladší generace stává prostor, kde si může zvedat ego a sociální status skrze uběhnuté kilometry, bylo jen otázkou času, než se celý trend dostane do fáze, kdy se toho začne zneužívat. A tady přichází na scénu Arthur Bouffard.

believe nothing. not even people’s runspic.twitter.com/tvYjzZbhZF

— Pedro Duarte (@peduarte) May 20, 2025

Ten spustil službu s názvem Fake My Run, pomocí které si kdokoliv může sestavit trasu a nahrát ji přímo na svou Stravu, jako by ji skutečně uběhl. Může si určit výchozí a cílový bod, zvolit si patřičné tempo, běh následně pojmenovat, přidat mu popisek a zvolit si den, kdy třeba naprosto nesmyslný, ale klidně i realistický okruh uběhl. Zkrátka tak, jako se to dělá ve Stravě, akorát s pocitem, že prostě podvádíte.

Proč by ale někdo něco takového vymýšlel? Možná proto, že ho už nebavilo pozorovat, jak lidé běhají jen kvůli image. „Nechci, aby si lidé mysleli, že se jen snažím dělat potíže. Mám ale pocit, že šťourám do skutečného problému,“ řekl Bouffard pro deník The New York Times. Příklad? Vždyť první věc, co řada lidí po běhu (nebo i v průběhu něj) dělá, je vytažení telefonu a zaznamenávání statistik.

Jeho počínaní se vcelku pochopitelně nelíbí lidem, kteří skutečně běhají a snaží se překonávat své limity. A nesouhlasí s tím ani Strava, jejíž tým už teď údajně podniká kroky – podezřelou aktivitu ze serverů stahuje a účty, které ji tam nahrávají, maže. Zřejmě pomocí umělé inteligence, myslí si Bouffard. I tak ale podle něj není jednoduché zachytit všechny falešné běhy čistě proto, že některé mohou působit naprosto uvěřitelně.

Prozatím jeho službu navštívilo přes dvě stě tisíc lidí a okolo pěti set si už mělo zaplatit za to, aby mohli falešnou trasu do svého účtu na Stravě nahrát. Fake My Run totiž funguje na bázi takzvaných tokenů s tím, že jeden token za v přepočtu asi třináct korun slouží k nahrání jedné trasy. Uživatel si ji po vytvoření může stáhnout ve formátu GPX, což je standard pro ukládání, výměnu a sdílení geografických dat.

Ve výsledku je to podstatně levnější než si najímat opravdové běžce nebo běžkyně, aby za vás nějakou trasu uběhli a pak ji nahráli na váš profil. Ne, to není vymyšlené. Loni se tomuto tématu věnoval magazín Women’s Health, který odhalil několik případů, kdy si lidé zaplatili svého „náhradníka“, který jim pravidelně plnil profil na Stravě. Protože samotným se jim běhat nechtělo.

Právě tento roztodivný trend pomohl k vyvinutí Fake My Run, protože se Bouffard chtěl lidem, kteří z rekreačního běhu vysávající veškerou radost a naopak neustále vyžadují uznání zvenčí, tak trochu vysmát. Je ale samozřejmě otázkou, jak dlouho mu tento podnikatelský výstřelek, který má spíš kvůli zábavě než výdělkům, vydrží. A kdy Strava začne drtivou většinu uměle vytvořených tras účinně mazat.

Není to ale jen Strava, kdo pomalu ztrácí svůj původní význam. Jedním z příkladů může být i masově populární aplikace Duolingo, která je v jádru určena pro výuku cizích jazyků, ovšem vzhledem ke své velké gamifikaci a neustálému tlaku na pravidelný výkon se z ní v očích zejména mladších uživatelů stává nástroj přehnaného soutěžení. Sovu ale nechali zavraždit naprosto skvěle.